Soumrak Večernice

Přichází okamžik soumraku, naše každodenní starosti ustupují spolu s denním sluncem a nahrazuje je matný soumrak našich snů a tužeb. Zora soumraku, nebo také česky Večernice, byla ve staroslovanské mytologii zosobněním soumraku, odchodu slunce za obzor. Možná však byla také tou, která svou milosrdnou tmou překryla zlo a krutosti světa a nastolila vládu důvěrné tmy a klidu.

Většina z nás si asi uvědomuje, že v krutých bouřích současného světa nemůže být jakékoli smysluplné umění pouhým únikem do temné platonické jeskyně našich projektovaných tužeb. Přesto je ona sugestivní smyslná síla okamžiků spojených s okamžiky vzniku a zániku, svítání a soumraku, jak kdysi fascinovala romantické vizionáře, něčím, co nám může dodat sílu a naučit nás cestě k novým a lepším způsobům.

Symbolické vnímání světa kolem nás, jak bylo zvykem u našich předků, může být dnes stejně tak útěchou našich duší jako jejich zatracením. Nezáleží na tom, zda se prohlašujeme za dcery či syny světla nebo temnoty, ale spíše na tom, jak dokážeme najít cestu ke správnému označujícímu v označovaném.

Neměli bychom však upadnout do děsivého černého světla nástrah a klamů temného osvícenství, které za tradicí minulosti a jejími vybledlými stíny hledá nebezpečný nástroj moci, ale naopak bychom měli hledat v historické paměti symbolismus a imaginaci jako možné inspirace pro prohloubení současné sociální empatie a sdílení.

V dobách před příchodem elektrického osvětlení a všudypřítomným vpádem večerního osvětlení do všech koutů, které zahání všechny přízraky a nejasnosti, bylo „stmívání“ běžnou praxí v mnoha zemích a domácnostech. Tiché pasivní pozorování blednutí světla a barev spolu s ponořováním okolního prostředí do stále temnějších stínů bylo jakousi tichou meditací nad velmi pomalým procesem složeným z mnoha fragmentů bezčasí. Tam, kde byl den definován ostrým pohledem, prostorovými vztahy a jasným umístěním lidských těl a okolních předmětů v jeho pevných hranic, postupně nastupoval soumrak, v němž se chápání místa a vztahů mezi objekty stávalo stále více neurčitým a otevřeným naší představivosti. Rodina pozorující soumrak důvěrně sdílela jedinečnost své jednoty. Osamělý divák poté ztratil úzkost a strach z osamělé postavy a stal se přesahem mezi sebou a okolním prostředím či přírodou. Stejně jako v dílech umělkyň a umělce na této výstavě se lidská zkušenost stala především prostorem mezi námi, v němž osamělost a chápání tmy jako ztráty a negace nahradilo sdílení a pocit jednoty.