Upřímně rozesmát srdce

Upřímně rozesmát srdce
Textil jako jazyk identity, introspekce a kulturní paměti

Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
22. 10. 2025 – 4. 1. 2026

Vystavující: Ulyana Baravik (LT), Ieva Butrimaitė (LT/USA), Hana Coufalová (CZ), Milda Dučinskaitė (LT), Ondřej Ivanov (CZ), Austė Jurgelionytė-Varnė, Karolina Kunčinaitė, Miglė Lebednykaitė, Rasa Leonavičiūtė, Laura Pavilonytė-Ežerskienė, Julija Vosyliūtė za White Moths (LT), Jan Löbl (CZ), Jakub Mikulášek (CZ), Nargiza Nurdinova (LT/KGZ), Justýna Ladislava Svobodová (CZ), Juozas Šilingas (LT) a Luka Žiauberyté (LT) & Jiří Peška (CZ)

Kurátorka: Lenka Sýkorová (CZ)
Asistentka kurátorky: Nicole Langrová (CZ)
Architekt výstavy: Jan Löbl (CZ)
Fotografie: Karolína Malá

Spolupráce mezi FUD UJEP a VAA.

Výstava Upřímně rozesmát srdce představuje textil jako médium, které překračuje funkční i estetický rámec a stává se prostředkem osobní i kulturní výpovědi. Zaměřuje se na to, jak lze skrze textilní tvorbu zkoumat proměnlivost identity, vztah k tělu, roli tradice a význam kulturní paměti. Textil je zde chápán nejen jako materiál, ale jako nositel příběhů – jako vizuální jazyk, který propojuje osobní zkušenost s kolektivní historií. Na výstavě se podílejí umělci a umělkyně z České republiky a Litvy, konkrétně z Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem (ateliér Oděvní a textilní design) a z Akademie výtvarných umění ve Vilniusu (program Textilní umění a design). Výstava vznikla jako výstup tříletého mezinárodního kurátorsko-pedagogického projektu. Projekt staví na principu duality – propojuje dvě školy, dvě generace (pedagogové a studující), a dvě národní kultury s obdobnou posttotalitní zkušeností. V rámci této spolupráce se rozvíjejí dvě hlavní tematické oblasti: sebereflexe (zkušenost jednotlivce, introspektivní pohled na identitu) a tradice (vztah k dědictví, kulturním vzorcům a jejich reinterpretace). Výstava využívá různé formy vizuálního vyjádření – instalaci, objekt, video, práci s archivními materiály – a propojuje současné výtvarné myšlení s historickými kontexty. Kurátorská inspirace vychází ze symboliky příběhu Alenka v říši divů, který ukazuje, jak lze na realitu nahlížet jinak – jako na prostor proměnlivý, nestabilní a zároveň otevřený sebepoznání. Smích, který výstava zmiňuje v názvu, zde není reakcí na humor, ale metaforou pro vnitřní uvolnění, otevřenost a schopnost přehodnocovat zažité významy.

Smích je projevem vnitřního uvolnění, ale také způsobem, jakým tělo reaguje na napětí, absurditu či nejistotu. Výstava Upřímně rozesmát srdce představuje ironický i poetický pohled na identitu jako proměnlivý, kulturně zprostředkovaný konstrukt. Vizuální jazyk textilu – měkkého média, které nás obklopuje od narození až po smrt – zde slouží jako nástroj reflexe, ale i reinterpretace. Materiál, který tradičně patří do soukromého či užitkového prostoru, se v této výstavě stává nositelem narativů o těle, paměti a osobním i kolektivním prožitku.

Kurátorsko-pedagogický projekt staví na principu duality – dvou škol, dvou generací (vystavujících v pozicích tutorů a studujících) a dvou národů s obdobnou historickou zkušeností. Výstupem jsou dvě tematické linie: sebereflexe a tradice. Tyto dva pohledy nejsou v opozici, ale v neustálém dialogu, který odhaluje, jak minulost formuje naši současnost a jak osobní introspekce může přetvářet kolektivní zkušenost.

Vystavená díla reflektují rozmanité přístupy k tématu identity – od introspektivní sebereflexe přes práci s rodinnou pamětí až po kritické reinterpretace kulturních kódů. V první sále se můžeme potkat s první částí výstavy, která zve do introspektivní analýzy.

Český umělec Jakub Mikulášek přináší instalaci Obliqua, v níž se textil propojuje s intermediální estetikou – proměnlivý objekt na pomezí korzetu a performativní struktury se stává metaforou identity jako tekutého procesu, který se neustále přepisuje. Dílo osciluje mezi lidským a metafyzickým, na pozadí inspirace drag kulturou a posthumanitním myšlením. Společné dílo Jiřího Pešky z České republiky a Luky Žiaberytė z Litvy s názvem One model tematizuje mezinárodní dialog a kulturní výměnu skrze formální i symbolické odkazy na tradiční oděv, tělesnost a paměť. Vystavený objekt evokuje tradiční kroj, přítomný v obou kulturách, avšak v autorské spolupráci nese symboliku schránky, pod níž se ukrývá mnohovrstevnaté já.

Nargiza Nurdinova, jejíž identita osciluje mezi kyrgyzským a litevským kulturním prostorem, přináší ve své instalaci Heavy Nargiza emocionálně silnou výpověď o osobní zátěži, proměně a vnitřní síle – těžké kameny symbolizují fragmenty minulosti, zatímco kokóny z vlny nabízejí dočasný úkryt. Ve svém díle reflektuje životní cestu a osobní proměny – každému prožitému desetiletí přiřazuje jeden kokon, který demonstruje, jak se vyrovnává s bolestí, ztrátami a proměnami formujícími její identitu. Za to český autor Ondřej Ivanov se ve svém díle Žaludový spodek vrací k dětství a jeho paradoxům – nemoc, bolest a zranitelnost jsou zde nahlíženy skrze hravou, neotřelou formu, která balancuje mezi humorem a vážností. Jeho instalace propojuje osobní příběh se širší otázkou, jak se formuje identita skrze trauma a uzdravení. Litevská umělkyně Ulyana Baravik ve své práci Flow propojuje linoryt a výšivku jako nástroje pro zkoumání vnitřní krajiny a osobního vývoje. Motiv řeky se zde stává metaforou pro plynutí času a hledání rovnováhy, přičemž hybridní bytosti – „ptáko-ryby“ – zosobňují napětí mezi protiklady, jako je svoboda a odevzdání.

Český umělec Jan Löbl ve své instalaci Kabelka propojuje osobní a kolektivní paměť prostřednictvím rodinných fotografií. Kabelka se zde objevuje jako symbol ženské rodové linie, který autor zpracovává jak formou věrné kopie, tak volné reinterpretace a symbolicky jej předává dalším generacím. Součástí instalace je historická vitrína zapůjčená z muzejního inventáře, která zdůrazňuje tzv. archivní obrat a propojuje intimní rovinu paměti se širším kulturním kontextem.

V centru zájmu výstavy stojí pojem identity – nikoliv jako neměnné entity, ale jako procesu. To, jak sami sebe vnímáme a jak nás vnímají druzí, je ovlivněno nejen kulturním dědictvím, genderem, rodinou a národní příslušností, ale i zkušeností integrace – tedy zařazení do společnosti, jejích rolí a struktur. Výstava tak pokládá otázku: Kdy se subjekt cítí být v souladu sám se sebou? A je možné tento stav udržet?

Kulturní teoretik Stuart Hall poukazuje na to, že identita není esencí, ale vždy pozicováním – vztahovým místem v daném čase, prostoru a mocenské situaci. Identita se tak neustále přetváří podle kulturních vzorců, genderových očekávání, rodinných rolí či národní příslušnosti. Výstava rozvíjí tuto myšlenku skrze díla, která oscilují mezi introspekcí a dialogem s okolím, mezi intimitou a veřejností.

Zároveň výstava vychází ze spekulativního přístupu ke skutečnosti a kurátorskou inspirací se stal svět Alenky v říši divů, jako prostor, kde se realita láme, významy ztrácejí stabilitu a subjekt se neustále proměňuje. Tento rozkolísaný pohled na realitu umožňuje nový způsob čtení pojmu tradice, rodiny či domoviny. Výstava rozvíjí textilní médium skrze objekt, instalaci, video i práci s rodinným a kolektivním archivem – jako dialog s minulostí, ale i spekulací o budoucnosti.

Umění zde nefunguje jako ilustrace pojmů, ale jako médium, které artikuluje vztah k sobě samému. Nestabilita identity se stává zdrojem kreativity. Vystavená díla neodpovídají, ale ptají se: Je tradice rámcem nebo omezením? Co je naše kulturní dědictví? A kde končí textil jako předmět a začíná jako vyjádření?

Textil není chápán pouze jako látka, ale i paměť – nositel intimních i sdílených zkušeností, které se neustále přepisují. Každý steh může být stopou rozhodnutí, emocionální situace, otázkou, nebo odpovědí, která přichází později. Můžeme jej chápat jako linii předávající se čase v rámci tradice výšivky či vzoru nesoucí kulturní jedinečnost.

Proto druhý sál výstavy nabízí revizi tradice. Litevsko-americká autorka Ieva Butrimaitė zkoumá skrze textilní instalaci Modern Past napětí mezi ženskou a mužskou linií rodiny, osobní pamětí a kulturní identitou. Objekt v podobě autorského kabátu syntetizuje osobní i historické roviny, a proměňuje textil v médium rodové kontinuity i ztracené intimity. Ve svém díle umělkyně využívá výšivku kombinující folklorní motivy z rodinné tradice a sublimační tisky z rodinného archivu, které jsou umístěny na podšívce – tím propojuje časové vrstvy, rodinné narativy i individuální osudy. Litevský umělec Juozas Šilingas ve své tkané práci Links propojuje tradiční litevské ornamenty s autorským jazykem. Čtyřmetrový pás je výsledkem intuitivního i vědomého přístupu k ornamentu a odráží proměnlivý vztah k tradici, jejíž původní významy jsou dnes často ztracené. Tím vytváří živý dialog mezi kolektivní pamětí a současnou vizualitou.

Zato Milda Dučinskaité za Litvskou stranu projektu otevírá prostřednictvím textilní práce Preparation For Love intimní prostor, v němž se vyšívaná měkká forma stává nositelem nejistoty, touhy i introspektivního očekávání. Dílo pracuje s monochromatickou barevností a decentní symbolikou vycházející z litevské tradice, která umožňuje divákovi tiché spoluprožívání.

Zvláštní pozici ve výstavě zaujímá umělecké uskupení Baltos kandys (White Moths/Bílé moly), která ve své práci dlouhodobě rozvíjí dialog mezi tradicí a současností. V projektu ROLLING reinterpretují archetypální ženskou práci jako rituál, jenž není pouze o opakování, ale i o vědomém navracení – ke kořenům, k místu, k paměti. Pohyb svinutí a rozvinutí se stává symbolickým gestem, které přesahuje osobní příběh a dotýká se témat trvání, péče i koloběhu času. Heritage Imprinted je osobní výpovědí české autorky Hanky Coufalové o vztahu k materiálu – slámě, který je v českém prostředí často spojován se stereotypy. Místo posměšného významu („leze mu sláma z bot“) se však sláma v jejím díle proměňuje v nositele vzpomínek, identity a místa původu. Motiv boty propojuje s osobními vzpomínkami a tradicí hanáckého kraslicového zdobení. Její dílo rozvíjí dialog mezi pevným a křehkým, mezi tím, co nás formovalo, a tím, co si neseme s sebou.

Instalace Krása české umělkyně Justýny Ladislavy Svobodové, umístěná na chodbě, kriticky reflektuje posedlost ideálem krásy. Průsvitný šifon zde kontrastuje s latexem nasáklým pigmenty a parfémem, jenž evokuje rozklad a tlak skrytý pod povrchem společnosti. Součástí díla je i autorský parfém – emoční simulace strachu a úzkosti. Svobodová dlouhodobě pracuje s kontrastními materiály a mezioborovou spoluprací.

Pomyslnou tečku za celým projektem tvoří záznam performance CYCLE, vzniklé na Akademii výtvarných umění ve Vilniusu ještě před zahájením samotného výstavního cyklu. Přesto však silně rezonuje s jeho tématy. V této performanci se tradice zhmotňuje ve stuze se stovkou vzorů, přičemž ornament je zde vnímán jako nástroj tvorby, komunikace, meditace a transformace – v přímé vazbě na tělo a pohyb. Video ukazuje, jak ztělesněné gesto a ritualizovaná repetice oživují historické motivy a přetvářejí je v živý jazyk identity a přítomnosti. Skrze rytmus, pohyb a symbolické vrstvení ornament překračuje svou dekorativní funkci a stává se performativním prostředkem propojujícím minulost se současností.

Výstava Upřímně rozesmát srdce je především výzvou ke zpomalení, k návratu k tradici, k doteku a k intimitě materiálu, který nám dává možnost zkoumat sebe sama mimo běžný diskurz. Tak jako je radost proměnlivá, fragmentární a subjektivní, je i identita v této výstavě pojímána jako křehká, ale zároveň hluboce ukotvená v každém z nás.

Lenka Sýkorová