Michal Poustka: Bias Protocol

10. 6. - 9. 7. 2026
kurátorka: Lenka Sýkorová

Výstava Bias Protocol se pohybuje v prostoru, kde se pozornost stala surovinou a realita výsledkem neustálé filtrace. Současný člověk se stále častěji obrací ne k transcendentní autoritě, ale k technologickým systémům, které mu odpovídají, doporučují, předvídají a potvrzují. Smartphone, internet, umělá inteligence nebo imerzivní média zde nevystupují jako neutrální nástroje, ale jako aparáty současného vědomí: prostředí, která organizují pozornost, třídí realitu a podílejí se na formování toho, co považujeme za pravdivé, důležité nebo osobní.

Výstava nevnímá postfaktickou zkušenost jako čistě politický nebo mediální problém, ale jako hluboce intimní stav. Kognitivní zkreslení zde není chápáno jako chyba někde v systému, ale jako vztah mezi člověkem a rozhraním. Algoritmy nás neprogramují z prázdna; zesilují to, co už v nás existuje: strach, potřebu jistoty, touhu po potvrzení, odpor k nejistotě i potřebu identity. Digitální bublina tak není pouze vnější konstrukce. Je to prostor, který spoluutváříme svými reakcemi, volbami, opakovanými gesty a tím, čemu jsme ochotni věřit.

Výzkum, z něhož Bias Protocol vyrůstá, se zakořeňuje v průsečíku fenomenologie, mediální teorie a kognitivní vědy. Merleau-Pontyho teze, že vnímání není pasivním přijímáním signálů, ale aktivní tělesnou praxí — že svět poznáváme skrze motoricky orientované, v prostoru umístěné tělo — zde získává nový rozměr: co se stane s tělesným vnímáním, když je stále větší část naší smyslové zkušenosti zprostředkována rozhraním? Vilém Flusser v pojmu aparátu popisoval technická zařízení jako systémy, které sice umožňují jednání, ale zároveň programují rozsah možných gest uvnitř sebe. Smartphone je aparátem pozornosti par excellence — zařízením, které nejen přenáší informace, ale formuje způsob, jakým jsme schopni je přijímat, třídit a prožívat jako relevantní. Kognitivní věda k tomu přidává další vrstvu: tendence k rychlým, mimovolním úsudkům, které probíhají pod prahem vědomé reflexe, ukazují, že většina toho, čemu říkáme názor nebo přesvědčení, vzniká dříve, než se k němu stačíme vztáhnout kriticky. Algoritmus tuto heuristiku nejen využívá — zesiluje ji a vrací nám ji jako zdánlivě neutrální výsledek.

Autor pracuje s imerzí nikoli jako s efektem, ale jako s metodou konfrontace. Návštěvník zde nestojí bezpečně před obrazem, ale vstupuje do situace, která se ho začne týkat. Technologie, běžně spojované s informačním šumem, závislostními smyčkami a permanentní stimulací, se v tomto kontextu proměňují v nástroje zpomalení, soustředění a sebe-pozorování. Výstava proto nehledá jednoduchou technofobní odpověď. Zajímá ji i opačný pól: možnost, že stejné aparáty, které člověka zahlcují, mohou za určitých podmínek vytvořit i prostor klidu, meditace a zvláštního druhu vnitřní orientace.

Michal Poustka (umělecký manifest)

Výstava vznikla v rámci spolupráce mezi Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara ZČU. Dále byla podpořena z Městské části Praha 5.